Moje trnitá cesta za basketbalem do Španělska

To, že se dnes nacházím zrovna ve Valencii, není náhoda ani spontánní rozhodnutí. Tenhle příběh začal už před několika lety, kdy jsem hledal inspiraci a snažil se něco „okoukat“ sledováním zápasů top mládežnických týmů ze Španělska na YouTube. Každý to samozřejmě může vnímat jinak, ale z mého pohledu má Španělsko jeden z nejlepších mládežnických programů na světě. Tehdy jsem sledoval týmy jako Real Madrid, FC Barcelona, Joventut, Valencii a další. Právě tým, který mě svou hrou zaujal víc než ostatní, byla Valencie. Kromě toho, že mi byla velmi sympatická jejich rychlá hra a kombinace v útoku, tak mě zaujala především jejich obrana. Nemyslím tím jen celoplošný presink po celém hřišti. Bylo v tom ještě něco navíc. Způsob, jakým bránili hráče na první přihrávku, byl jiný a mimořádně účinný. Zpětně můžu říct, že to nebyla jen moje naivní představa. Je to skutečně způsob, jakým se tady hráči učí bránit.

Nyní ale k samotnému impulzu, proč jsem se rozhodl odcestovat na delší dobu pryč. Vždycky jsem chtěl vycestovat přes Erasmus, poznat novou kulturu, lidi i prostředí. Protože jsem ale trénoval, nikdy nepřicházelo v úvahu, že bych během sezóny na delší dobu někam odjel. Dlouho jsem nad tím přemýšlel, protože jsem nechtěl opustit klub ani kluky. Zároveň mám ale i své vlastní cíle a ambice, a tak jsem se nakonec rozhodl podat přihlášku na Erasmus a v průběhu dalšího školního roku vycestovat za hranice. Možná to byla náhoda, možná osud, ale mezi nabízenými univerzitami byla právě i univerzita ve Valencii, a proto jsem nemusel dlouho přemýšlet, kam svoji přihlášku podám.

Úspěšně jsem prošel přijímacím řízením a vše směřovalo k tomu, že v září zahájím svůj šestiměsíční výměnný pobyt ve Španělsku. Ještě před odjezdem jsem samozřejmě myslel na basketbal, protože právě ten byl hlavním důvodem, proč jsem tam chtěl jet. Přes jednoho známého, který by mohl mít potřebné kontakty, jsem se pokusil domluvit, aby mě propojil s někým z místního mládežnického programu. Podle předběžné dohody jsme byli domluveni, že se ozvu ve chvíli, kdy se můj pobyt bude blížit.

První komplikace se však objevily ještě před samotným vycestováním. Na Erasmus jsem se totiž hlásil už v rámci navazujícího magisterského studia. Během psaní bakalářské práce jsem si ale prošel několika komplikacemi, a tak jsem mohl absolvovat obhajobu i státní zkoušky až v podzimním termínu. To pro mě znamenalo jediné. Všechno zvládnout napoprvé, abych mohl plynule přejít do magisterského studia. Vše začalo slibně. Bakalářskou práci jsem obhájil, zkoušku z pedagogické způsobilosti i z ekonomiky jsem úspěšně složil, nicméně poslední zkouška z trenérství, se mi nepovedla. Ano, trenér, který nesloží zkoušku z trenérství, to nezní úplně dobře. Taková ale byla realita. Musel jsem rychle reagovat na vzniklou situaci a začít řešit, jak tento problém ovlivní mé plánované vycestování na Erasmus.

Tím, že jsem nepostoupil do magisterského studia, jsem jako čekatel na státnice nemohl vyjet na studijní Erasmus. Najednou se celý plán začal hroutit. Po komunikaci s paní koordinátorkou se ale nakonec objevila jiná možnost: vyjet formou stáže, pokud si vše domluvím přímo s hostitelskou institucí v zahraničí. A protože jsem měl už na následující den letenku do Valencie, rozhodl jsem se, že prostě poletím a vše se nějak vyřeší až na místě.

Samozřejmě, jak už to bývá, realita je často jiná, než jakou si ji slibujeme. Kontakt, který mě měl spojit s akademií, se mnou bohužel úplně přestal komunikovat, a tak jsem nakonec zůstal na všechno sám. Pochopitelně začátky nebyly vůbec jednoduché. Chvílemi to působilo, jako by se všechno, s čím přijdu do kontaktu, mělo zhroutit. To mě ale neodradilo. Rychle jsem si uvědomil, že mi vlastně nikdo nepomáhal ani dřív. Ani když jsem jel na stáž do Belgie, ani když jsem jel poznávat basketbal do Německa. Vždy to byla moje vlastní iniciativa a vždy jsem si všechno domlouval sám. Nakonec jsem byl vlastně rád, že si to znovu můžu zařídit sám. Věděl jsem, že z toho budu mít o to lepší pocit.

Začal jsem samozřejmě e-maily. Tuším, že jsem jich napsal asi šest, ale nikdy jsem nedostal žádnou odpověď. A tak nebylo nic jednoduššího než se vydat přímo do tréninkového centra, kde trénují, a pokusit se s někým domluvit osobně. To jsem ale ještě netušil, že brzy přijde srážka s další realitou a asi tou nejzásadnější: jazyková bariéra. Nikdo tam totiž nemluvil anglicky. To byl opravdu velký problém, který jsem nečekal. Přesto musím říct, že byli všichni velmi ochotní a milí. Lámanou angličtinou mi nakonec vysvětlili, že se můžu chodit dívat do hlediště na jakékoli tréninky, které budu chtít.

Prvních několik týdnů jsem tedy jen seděl v hledišti a učil se pozorováním všeho, co jsem mohl. To ale nebylo úplně to, co jsem hledal. Chtěl jsem být blíž, skutečně proniknout do vnitřní struktury a fungování akademie. Zároveň jsem potřeboval podepsat dokumenty, aby mi mohl být schválen grant na stáž. Neustále jsem se proto ptal, hledal možnosti a snažil se zjistit, jestli by mě mohli přijmout jako stážistu. Až jednoho dne konečně přišel zlom.

Když jsem se jednou znovu snažil navázat komunikaci s jedním z trenérů z Valencia Basket, odkázal mě na vedle stojící manažerku. Ukázalo se, že pracuje pro organizaci EuroProBasket a naštěstí pro mě mluví plynule anglicky. Konečně jsem tak mohl někomu srozumitelně vysvětlit, o co mi jde. Hned mě upozornila, že jazyková bariéra bude velký problém. Řekla mi, že mi sice může pomoci stáž vyjednat, ale pokud nemluvím španělsky, stejně mi toho trenéři příliš nepředají. Zároveň mi ale navrhla jinou možnost, a tou byla absolvovat stáž přímo u nich. Řekl jsem si: Proč ne? Přece jen jde o organizaci, kterou navštěvují hráči z celého světa a jejíž kontakty sahají rovněž do všech koutů světa. Seznámila mě tedy se zakladatelem projektu, kterým je Brad Kanis. Brad byl od začátku velmi vstřícný. Hned mi vysvětlil, jak věci fungují, a dokumenty potřebné k udělení grantu mi bez problémů podepsal.

V tu chvíli jsem měl pocit, že mám vyhráno. Když jsem ale po téměř už měsíčním pobytu ve Valencii konečně všechny podklady odeslal na univerzitu do Česka, přišla další rána. Schvalovací proces měl údajně trvat až dva měsíce, tedy přibližně do začátku prosince. To se výrazně lišilo od původně komunikovaných čtrnácti dnů. Dva měsíce bez příjmu ve Valencii nedávaly smysl. Rozhodl jsem se proto vrátit do Česka a počkat na schválení.

Koncem listopadu bylo konečně všechno schváleno a já se mohl vrátit zpět do Valencie, abych od 1. prosince mohl začít svou cestu s EuroProBasket. Od té chvíle všechno konečně běží tak, jak má. Stáž probíhá skvěle, sbírám zkušenosti v prostředí s dospělými hráči, poznávám nový přístup k basketbalu a jinou mentalitu. Přestože nejsem přímo v mládežnickém programu Valencia Basket, jak jsem původně chtěl, zklamaný rozhodně nejsem. Do jejich programu mám stále náhled, denně se setkávám s trenéry a mám možnost vidět a ptát se na cokoliv, co mě zajímá. Nikdy jsem si ani nepředstavoval, s jakými velkými osobnostmi se zde setkám nebo na jaká místa se dostanu, a za to jsem nesmírně vděčný.

Na závěr můžu jen říct, že jsem moc rád, jak všechno dopadlo a tím myslím i ty „špatné věci“. Uvozovky používám záměrně, protože zpětně je nevnímám jako špatné, ale jako situace, které mě nasměrovaly, naučily něco nového a posunuly dál. Proto bych každému poradil, aby byl v jakékoli situaci vytrvalý a řídil se heslem: „Klepej dál na dveře a ony se nakonec otevřou.“