Tři slova, která změnila můj pohled na soupeře

Bohužel jsme v době, kdy se často řeší výsledek a zapomínáme na to, že soupeř je ten, díky komu vůbec můžeme hrát…

Jednou na turnaji jsem neúmyslně přes tenké zdi hotelového pokoje zaslechl od některého ze svých svěřenců větu, která byla něco ve smyslu: „Hej, Mňuk vždycky děkuje soupeřům za hru…“ Byla to zřejmě narážka na úvodní slova každého mého pozápasového interview. Nevybavuji si, jestli to bylo myšlené s lehkým úsměvem nebo s nadsázkou, ale v ten moment jsem se na chvíli zastavil a zamyslel se, proč to vlastně dělám.

Vybavil se mi jeden konkrétní moment z roku 2022. Bylo to na turnaji CEYBL ve Wroclawi, v době, kdy se basketbal opět po covidové pauze rozjížděl a s naším týmem ročníku 2008 jsme po dlouhé době měli možnost dostat se na větší basketbalovou akci, z čehož jsme se všichni pochopitelně moc těšili. Po zápasech večer na pokoji jsem si pustil pozápasové rozhovory. Nejdřív jsem si poslechl naše hodnocení a potom i soupeřovo. Soupeřem nám byli tehdy v ten den „bratři“ ze slovenské Sereďi. Jako první mluvil hráč, krátce zhodnotil utkání, a pak přišel ke slovu trenér. A právě tehdy zazněla tři slova, která se mi nejspíš navždy vryla do paměti: „Ďakujem a gratulujem súperi.“

Tři prostá slova, kterými zahájil své hodnocení, ale měla obrovskou sílu. Ten trenér tím neřešil výsledek, neomlouval se ani se nechlubil. Prostě jen projevil úctu k soupeři a k samotné hře. V tu chvíli mě to silně oslovilo a cítil jsem, že si opravdu vážím takového přístupu. Říkal jsem si, že bych byl také rád, kdyby mě soupeři takto vnímali. Nechápejte mě zle. Není to tak, že bych si dřív soupeře nevážil, ale vyzní to úplně jinak, když to řeknete nahlas, když řeknete například tato tři jednoduchá slova, kterými poděkujete soupeři za hru.

Od stejného momentu jsem tak začal své pozápasové rozhovory vždy otevírat poděkováním soupeři nebo gratulací k vítězství. Ne proto, že by to znělo hezky, ale protože jsem chtěl soupeři vyjádřit úctu a poděkování za hru, kterou jsme právě odehráli. Myslím si, že je to symbol respektu, který by měl být součástí každé hry a sportu, a dodnes jsem rád za tuto lekci, kterou mi tehdy nevědomky trenér soupeře dal.